Když si jdeme vyzvednout startovní balíček, myslím na to, že to bude úplně jiná atmosféra, než na kterou jsem ve Varech zvyklý. Ze sedmi závodů RunCzech jsem už šest zakusil a tenhle mi ještě do sbírky chybí; navíc se mi představa, že běžím po vřídelní kolonádě, docela zamlouvá. Máme hlad a tak se chystáme se do osvědčené pizzerie Re Carlo na pořádnou porci těstovin. Jenže začíná pršet a po chvíli už leje jako z konve, tak dáváme na kočárek pláštěnku, ale i když to není daleko, připadá nám jako bláznovství se pokoušet takový liják proběhnout. Čekáme, až se černá mračna vyprší a já si uvědomuji, jaká chyba byla nechat si mikinu v autě. Prudce se ochlazuje a začíná mi být nepříjemně zima. Po čtvrthodině déšť naštěstí zeslabuje a my se rychlým tempem vydáváme do pizzerie. Tam na nás čeká zklamání – kvůli dešti nemají žádný volný stůl. Přemýšlíme, co dál. O kousek vedle mají českou restauraci, vím, že tam vaří dobře, ale výhradně českou klasiku, tedy především těžká a nezdravá jídla, a pro běžce tudíž naprosto nevhodnou stravu. Jenže je nám zima, máme hlad a Amálka potřebuje přebalit, takže nemáme na výběr. Na jídelním lístku nejsou těstoviny a na požádání nám je taky neuvaří, takže volím pstruha se šťouchanými bramborami a kofolu, Luboš si objednává smažák a birell, což mi přijde jako sebevražedná volba, ale on je mnohem zdatnější a zkušenější běžec, takže si říkám, že asi ví, co dělá. Jediná Lada se nemusí nikterak omezovat, jelikož dnes neběží, a tak si dává polévku a guláš.
Počasí nám stále dělá starosti, vytrvale prší a podle předpovědi to tak má zůstat až do šesti hodin, kdy závod začíná. Doufali jsme, že se projdeme po městě, a tohle nám nehraje do karet. Po hodině ale déšť ustává a tak vyrážíme na kolonádu. Musím si ještě skočit pro závodní boty a mikinu do auta. Mraky se pomalounku začínají trhat, a když dojdeme až ke vřídlu, u kterého je nádherně teplo, vysvitne i sluníčko a vše rázem vypadá mnohem radostněji. Připadám si ale najednou nějak unavený, dvě hodiny za volantem si vybírají svou daň a tak si lehám na lavičku a nechám se prohřívat slunečními paprsky.
Během cesty na start Lada potkává bývalého spolužáka, ze kterého se vyklube jeden z pořadatelů a tak moje snoubenka dostává kartičku do VIP stanu, který je přímo u startu. Jdu se převléci do zázemí pro sportovce a vyndávám tabletku Ibalginu, abych potlačil případnou bolest ze zánětu okostice, která mne trápí posledních pár týdnů. Mám přitom trochu výčitky svědomí, nikdy jsem neutrpěl žádné běžecké zranění a prášky jsem jaktěživ nepotřeboval. Ale okostice je prevít, a když pořádně zabolí, dokáže vám vehnat i slzy do očí, takže není o čem přemýšlet, růžovou pilulku rychle zapíjím vodou. Pak už jen se proběhnout před startem, pořádně protáhnout nohy a zamířit do koridoru B. Říkám si, že Luboš je tam někde vepředu spolu s elitními běžci a držím mu v duchu palce. Po chvilce čekání už přichází startovní výstřel, závod začíná a dva a půl tisíce běžců probíhá postupně startem za tónů Vltavy linoucích se z reproduktorů.
Padesát metrů přede mnou je vodič s růžovou plachetkou, který běží na hodinu třicet a mne napadá, že bych se ho mohl zkusit držet a uvidím, jak to půjde. Ulice je ale dosti úzká a proklouznout dopředu přes masu běžců se mi nedaří. První kilometr za 4:27 a „růžový“ vodič se mi vzdaluje. Nechci to ale tak nechat, cítím v nohách sílu a tak zvyšuju tempo na 4:07. Na třetím kilometru kolem mne probíhá elitní pole a zahlédnu i Luboše, ale zdá se mi, že už trochu ztrácí. Na občerstvovací stanici na pátém kilometru popadnu jeden kelímek s vodou a jeden jonťákem a rychle je do sebe chrstnu, aniž bych se zastavil. Běžím dál a cítím se dobře, takže ještě zrychluji a sedmý kilometr mám za 3:59. Trochu se toho tempa leknu, je mi jasné, že takhle se brzy utavím, ale jde to skoro samo, tak jedu dál. Na osmém kilometru vidím Ladu, fandí mi, jak jenom může, usměju se na ni a na dálku posílám pusu. Tempo mi najednou přijde zběsilé a dochází mi, že musím zvolnit. Trochu mne to mrzí, protože růžového vodiče mám už jen kousek před sebou. Nic mne ale nebolí a tak se udržuju tempo kolem 4:25 na kilometr. Od jedenáctého kilometru se ale začínám trápit a zdá se, že nejsem sám, zkouším se tedy chytit dvou běžců, kteří drží podobné tempo jako já, i tak ale zpomaluji na 4:44. Přidávám do kroku a v tempu 3:35/km míjím značky 13, 14 a 15km, jenže pomalu ale jistě mi tuhnou nohy a cítím, že ten lehký krok ze začátku závodu je už pouhou vzpomínkou. Podél trati fandí skupinka dětí, vypadá to jako školka, mám z nich radost, to se na závodech moc nevidí. Po občerstvovačce na mne přichází opravdová krize a zabíhám svůj nejpomalejší úsek – kilometr za 4:55. Na sedmnáctém kilometru na mne opět čeká Lada i s kočárkem a volá na mne, ať běžím dál. Cítím se unavený, a tak se jen trochu pousměju. Uvědomuji si, jak moc mi její podpora pomáhá. Koukám na hodinky a rychle si spočítám, že čas mám stále ještě hodně dobrý, a když se teď kousnu, dokážu to dát pod 1:35, což by byl zázrak vzhledem k tomu, že mám dva týdny po maratonu a od té doby vyběhl jen dvakrát na sedm kilometrů a pokaždé to dost bolelo. Snažím se přimět nohy k pohybu a k mému překvapení se to daří a držím konstantní tempo kolem 3:32. V duchu si říkám, že jakmile minu ceduli oznamující osmnáctý kilometr, mám vyhráno, do cíle už to bude jen kousek. Neznámo odkud sbírám síly a předbíhám pár běžců a doháním skupinku, která zjevně běží na 1:35. Probíháme kolem hotelu Pupp a držíme se pohromadě. Do cíle zbývají 2 kilometry. Fanoušci jsou úžasní, na kolonádě je plno a ženou nás dopředu. Najednou mám pocit, že se mi zase běží lehce. Ještě pohled na vřídlo a už se blížíme k hotelu Thermal. Poslední kilometr. Mírný kopeček, do cíle 800m. Čas je dobrý, musím vydržet. Posledních čtyři sta metrů, snažím se ještě přidat, už vidím časomíru, vteřinky utíkají jako splašené, dávám se do sprintu, ale nohy už moc neslouží. Atmosféra při průběhu špalírem je nepopsatelná. Probíhám cílem, zastavuji stopky a nevěřím svým očím: 1:34:44! Já to dokázal! Zaběhl jsem si osobák a zlepšil se skoro o tři minuty. Pár kroků od cíle je Lada a už na mne volá. Křičím radostí, endorfiny mnou proudí naplno. Cítím se šťastný a fotím se s Ladou i Amálkou. Připadám si jako ve snu, ani únava, jakoby neexistovala. Teprve pak si jdu pro medaili a mířím do technického zázemí. Cestou potkávám Luboše a ptám se ho, jak doběhl. Říká, že je naštvaný, chtěl to dát mnohem rychleji, ale celou cestu běžel sám a už na první desítce hodně ztratil. Výsledný čas 1:17:17 nakonec stačil „jen“ na 26. místo, ale ve své kategorii mužů nad čtyřicet skončil i tak první, takže by měl dostat startovné na příští dva ročníky zdarma. Prozatím se loučíme a jdu si pro guláš, který je pro běžce zdarma.
Kolem půl desáté vyrážíme a loučíme se s Karlovými Vary. Za volantem mi tuhnou nohy, těším se na postel, potřebuji si odpočinout. Celou cestu probíráme závod a shodneme se na tom, že počastí, atmosféra, organizace – všechno nakonec dopadlo na jedničku. V jedenáct večer jsme doma a mně připadá, že lépe to opravdu dopadnout nemohlo – nejen, že to byl můj doposud nejlépe zaběhnutý závod, ale mohl jsem se spolehnout i na vynikající podporu rodiny. Bez ní, nejen že by to nešlo tak lehce, ale hlavně by to pro mne celé postrádalo to nedjůležitější – smysl.