Sám mám sice to štěstí, že se mohu považovat za příslušníka střední třídy, pohybuje se ale kolem mne mnoho těch, kterých is z mnoha důvodů lidsky i profesně vážím a kteří se za součást střední třídy považovat nemohou. Neznamená to, že by jejich smýšlení snad bylo apriori levicové, jen jim jejich ekonomická situace takový výrok prostě nedovoluje. Kladu si proto otázku – čím jsou tito občané (voliči) horší v očích kdysi nejsilnější pravicové strany v Čechách? Jaké ideje stojí za cíleným zaměřením na voliče dle jeho příjmu a společenského postavení? Je to stejně nesmyslné a neprozíravé upřednostňování jedné skupiny voličů, které je vidno i levicových stran – viz ČSSD a její „obyčejní lidé“ či ostrakizování občanů s vysokými příjmy ze strany KSČM.
Neměla by kterákoli strana přesvědčit voliče předně svým programem, který je natolik socioekonomicky a kulturně společensky rozumný a vyspělý, že se jím nikdo nebude cítit vyloučen či ohrožen? Česká pravice (nikoho nevyjímaje) takový program bohužel sestavit neumí. Přestože by se mohlo zdát, že TOP 09 nabízí alternativu tam, kde ODS selhala, stačí si jen vzpomenout na bývalého ministra práce a sociálních věcí Drábka, patrně nejasociálnějšího představitele tohoto resortu v dějinách ČR, či jeho zcela nekompetentní kolegyni Hanákovou. Netřeba snad připomínat sKarty či snížení příspěvků na péči pro hendikepované.
Předvolební slogan ODS se mne však dotkl ještě i v jiné rovině. Snaží se mne totiž podsunout, že je mou povinností nelevicového voliče bránit se nástupu levice tím, že vhodím hlas pravici, jmenovitě ODS. Jen marně si snažím zodpovědět otázku, kde strana, která se vlastní vinou stala pro mne i pro řadu mých známých zcela nevolitelná, bere odvahu ještě někoho povolávat do zbraně a zaštiťovat se tradicí a pravicovými hodnotami. Je bez diskuze, že lekce, kterou voliči ODS uštědří, bude pořádná a patrně nejsem sám, kdo má za to, že zcela po právu. Na druhou stranu je možné se na celou věc dívat i s jistou dávkou naděje – procitnout ze sna však musí sama ODS a nikoli její voliči. To, co si ještě mnozí politici této země neuvědomují, je že politiku nedělá sebelépe znějící slogan, vybroušeně napsaný program či pocukrované koblihy, ale především dlouhodobá a trpělivá práce a to. Politik by měl svým jednáním dokázat ztělesňovat hodnoty a ideje, kterými se snaží získat přízeň voličů. Vyspělý politik by však měl být schopen respektovat a ochraňovat i ty demokratické hodnoty, které prosazují jeho opoziční kolegové a místo silových řešení (viz důchodová reforma) se snažit nalézt v naší společnosti tolik chybějící konsensus. Teprve pak snad budeme moci s lehkým optimismem v hlase prohlásit, že jsme již překročili pomyslný práh na cestě k vyspělé demokracii. Kdy ten okamžik nastane, záleží především na nás samotných.